Už teď se na studium modulu 3 s názvem „Vnější vztahy – souvislosti, ekologie, výkony“ opravdu těším. Modul slibuje hluboký vhled do toho, jakým způsobem se organizace vztahují ke svému okolí, a otevírá tak zásadní otázky o tom, jaké mají naše činnosti, strategie a myšlenkové přístupy skutečný dopad na svět kolem nás. Pro design informačních služeb je tato perspektiva klíčová, protože právě způsob, jakým propojujeme technologické systémy s prostředím a vnějšími faktory, může výrazně ovlivnit nejen efektivitu našich řešení, ale také jejich udržitelnost a etický rozměr.
Jako někdo, kdo se teprve chystá tento blok nastudovat, očekávám, že modul nabídne důležité teoretické nástroje k hlubšímu porozumění vztahům mezi ekonomickými činnostmi a jejich ekologickými či sociálními souvislostmi. Z pohledu designéra informačních služeb si slibuji, že mě studium těchto přístupů obohatí o nové úhly pohledu, které lze využít při navrhování služeb odpovědných nejen k uživatelům, ale i k širšímu kontextu, ve kterém se pohybujeme.
Nekonečné prostředí: Ideologie neomezených zdrojů a její vliv na náš vztah k přírodě
Téma nekonečného prostředí představuje jeden z hlavních pilířů moderního kapitalismu a průmyslového myšlení. Jde o ideologii, která přírodu vnímá jako nevyčerpatelný zdroj surovin a energie, který může být donekonečna využíván k uspokojení lidských potřeb. Tato myšlenka není pouze výsledkem historického vývoje vědy a technologie, ale je hluboce zakořeněna v kulturních, filozofických a náboženských představách západního světa. Níže uvedené podkapitoly se zaměřují na klíčové aspekty této ideologie, které ovlivnily nejen naši společnost, ale i globální přístup k životnímu prostředí.
Objektivizace a instrumentalizace
Jeden ze základních předpokladů konceptu nekonečného prostředí spočívá v tom, že příroda je objektivizována a instrumentalizována, tedy chápána jako prostředek k dosažení lidských cílů. Tato myšlenka sahá hluboko do osvícenského období, kdy byl svět stále více vnímán skrze vědecké poznání, které přírodu odlidšťovalo a transformovalo ji na zdroj energie a surovin. Renomovaný filozof René Descartes formuloval tuto představu ve své Rozpravě o metodě, kde poznamenal, že vědecké poznání umožňuje člověku „ovládnout a vlastnit přírodu“ [1]. Tento přístup vedl k oddělení přírody od lidstva, kdy se svět stal řadou bezvýznamných objektů určených k lidskému užívání. Takové pojetí přírody jako prostředku pro člověka mělo zásadní vliv na moderní ekonomiku a průmysl, kde se vše, co je kolem nás, vnímá jako potenciální zdroj zisku.
Homogenizace a kvantifikace
S tímto procesem objektivizace se pojí také fenomén homogenizace a kvantifikace. Mechanické hodiny, vynalezené v pozdním středověku a rozšířené po celé Evropě, výrazně proměnily vnímání času a prostoru. Čas, dříve spojený s přírodními cykly a mýtickými narativy, se stal univerzálním, abstraktním a kvantifikovatelným pojmem, který umožňoval plánovat a předvídat lidské aktivity. Podle historika a filozofa Lewise Mumforda mechanické hodiny přinesly „novou pravidelnost do života pracovníků a obchodníků“ [1]. Tento proces vedl k tomu, že čas se stal komoditou, která může být měřena, rozdělována a racionalizována pro potřeby trhu a průmyslové výroby. Čas se tak přeměnil z duchovního a numinózního fenoménu na čistě numerický pojem, který podléhá ekonomickým imperativům.
Expanze za horizont obživy
Představa nekonečného prostředí byla rovněž podpořena evropskými koloniálními výboji, které zavedly myšlenku neomezeného přístupu k přírodním zdrojům daleko za hranice samotné Evropy. Koloniální podnikání produkovalo kapitál prostřednictvím těžby drahých kovů, plantážového zemědělství, obchodu s otroky a dalších ekonomických aktivit, které umožnily evropským zemím akumulovat bohatství na úkor jiných kontinentů. Historik James M. Blaut podotýká, že akumulace kapitálu z koloniálních zdrojů byla natolik masivní, že podpořila zásadní transformaci v Evropě, zejména vzestup moci buržoazie a rozvoj kapitalismu před průmyslovou revolucí [1]. Koloniální expanze tedy nebyla jen ekonomickým podnikem, ale hrála klíčovou roli v utváření představy o nekonečném a dostupném světě.
Vědecká a mechanická „eternalizace“ prostředí
Dalším důležitým aspektem této ideologie je vědecká a mechanická „eternalizace“, tedy vytvoření iluze, že přírodní zdroje jsou nevyčerpatelné. Tento proces započal v 19. století s rozvojem průmyslových technologií a těžby fosilních paliv, jako je uhlí. Uhlí, jako fosilní palivo z dávno zmizelého světa, poskytlo kapitalistům možnost ukládat energii a používat ji podle potřeby, což umožnilo kontrolovat produkci nezávisle na přírodních podmínkách, jako jsou toky řek nebo síla větru. Geolog a teolog William Buckland vnímal bohatství uhelných slojí jako „prozřetelnou ruku Boha“ a symbol nekonečných přírodních zdrojů, které byly uloženy pro budoucí užití člověka [1]. Díky fosilním palivům se Země stala rezervoárem zdrojů, který se zdál být nevyčerpatelný, což dále posilovalo představu o nekonečném prostředí.
Globus: svět jako homogenní a nekonečná dokonalá rovina
Filosof Lukáš Likavčan ve své knize Úvod do komparativní planetologie popisuje tuto představu světa jako globu, tedy geometrického, univerzálně měřeného a racionálního prostředí, které je nekonečné, homogenní a plně poznatelné. Tento pohled na svět vnímá Zemi jako nekonečně rozlehlou rovinu, kde všechny zdroje mohou být donekonečna využívány pro lidské potřeby, což odpovídá představě kapitalismu o neomezeném růstu. Svět jako globus tedy představuje konceptuálně jednotný a nepřetržitě dostupný prostor, který je plně podřízen lidským aktivitám [1].
Závěr
Ideologie nekonečného prostředí hluboce ovlivnila náš vztah k přírodě a ekonomickým zdrojům. Objektivizace a instrumentalizace přírody, homogenizace času a prostoru, koloniální expanze a vědecká „eternalizace“ přírodních zdrojů – to vše vedlo k tomu, že příroda se začala vnímat jako nekonečný rezervoár surovin bez ohledu na její skutečné hranice. Tento pohled však přináší vážné ekologické a společenské důsledky, které jsou dnes stále patrnější. Pochopení těchto historických kořenů a kulturních představ nám může pomoci uvědomit si potřebu změny v našem přístupu k přírodním zdrojům a podpořit udržitelné modely, které respektují skutečné limity naší planety.
Konečné prostředí: Limity růstu a cesta k udržitelnému rozvoji
Myšlenka konečného prostředí a limitů růstu hraje klíčovou roli v moderních diskusích o udržitelnosti a budoucnosti ekonomických systémů. Tento koncept se vyvíjel v různých formách a postupně se stával stále sofistikovanějším, jak naše chápání přírodních systémů rostlo. Přístup k omezením růstu se rozvinul od maltuziánských teorií přes vědecké modely až po holistické koncepty ekologické ekonomie a planetárních limitů. Následující kapitoly představují vývoj a význam této myšlenky pro ekonomické a ekologické myšlení.
Malthus a neomaltuziánství
Thomas Malthus poprvé popularizoval myšlenku ekologických limitů ve svém textu Esej o principu populace z roku 1798. Malthus argumentoval, že růst populace nakonec předběhne možnosti produkce potravin, což povede k hladomoru a chudobě. Tato představa byla založena na klasickém ekonomickém myšlení, které zdůrazňovalo omezenou dostupnost zdrojů pro rostoucí populaci. Ačkoli byly Malthusovy názory později zpochybněny – zejména pro jeho skeptický postoj k chudým a pro nedostatečné zohlednění technologického pokroku – jeho práce výrazně ovlivnila myšlení o ekologických limitech [1].
Moderní neomaltuziánské teorie rozšířily Malthusovo pojetí o nové faktory. Například Paul R. Ehrlich, autor knihy Populační bomba z roku 1968, a jeho kolega John Holdren představili rovnici IPAT, která zkoumá tři klíčové faktory ovlivňující environmentální dopad: populaci (P), bohatství (A) a technologii (T). Rovnice vyjadřuje environmentální dopad (I) jako výsledek kombinace těchto tří proměnných: I = P × A × T. Tento model umožňuje lépe pochopit vliv nejen populace, ale i spotřeby a technologie na životní prostředí a poskytuje komplexnější pohled na faktory, které ovlivňují ekologické limity [1].
Limity růstu
Téměř dvě století po Malthusovi obnovil Římský klub globální diskusi o limitech růstu prostřednictvím své zprávy Meze růstu z roku 1972. Tým vědců vedený Donellou a Dennisem Meadowsovými využil počítačové modely k projekci dopadů pokračujícího ekonomického a populačního růstu na vyčerpání zdrojů a degradaci životního prostředí. Zpráva obsahovala různé scénáře (tzv. „běhy“), které naznačovaly možné důsledky různých sociálních a technologických intervencí, včetně scénáře beze změn, tzv. business-as-usual (BAU) [1].
Ústředním bodem zprávy bylo rozlišení mezi „zdroji“ a „zásobníky“, kde zdroje představují zásoby surovin, jako jsou fosilní paliva a čistá voda, zatímco zásobníky jsou kapacity Země pro absorpci odpadu a znečištění. Autoři varovali, že pokračující růst populace a průmyslu by mohl překročit tyto limity, což by mohlo vést k celkovému kolapsu systému, pokud by se situace neřešila. Meze růstu se staly významným impulsem k přehodnocení lidských hodnot a cílů nad rámec materiálního růstu a k zaměření na kvalitu života a dlouhodobé plánování namísto kvantity spotřeby [1].
Ekologická ekonomie
Ekologická ekonomie, která vznikla v 80. letech, posouvá koncept konečného prostředí do nového rámce. Tento transdisciplinární obor, který propojuje ekologické a ekonomické myšlení, zpochybňuje základní předpoklad neomezeného růstu a hledá cesty, jak ekonomické systémy přizpůsobit ekologickým limitům Země. Herman Daly, jeden z hlavních představitelů ekologické ekonomie, přišel s konceptem ekonomiky stacionárního stavu, která funguje v rámci schopnosti ekosystémů regenerovat se a absorbovat dopady lidské činnosti. Daly rozlišuje mezi růstem jako kvantitativním zvětšováním a rozvojem jako kvalitativním zlepšením, čímž poskytuje základní rámec pro udržitelný rozvoj [1].
Dalším významným přínosem do této oblasti je práce Nicholase Georgescu-Roegena, který do ekonomického myšlení přinesl koncept entropie. Ve své knize Entropický zákon a ekonomický proces aplikoval druhý zákon termodynamiky na ekonomické procesy a argumentoval, že ekonomická aktivita nevyhnutelně zvyšuje entropii, což vede k degradaci přírodních zdrojů. Tento koncept podpořil myšlenku, že přírodní zdroje jsou omezené a že jejich využívání má nevratné důsledky, což přináší hlubší výzvy k otázkám dlouhodobé udržitelnosti současných ekonomických systémů. Georgescu-Roegen také zavedl pojem „bioekonomie“, který zdůrazňuje biologické základy všech ekonomických procesů a konečnost zdrojů. Jeho práce významně přispěla k ekologické ekonomii a inspirovala k novým pohledům na udržitelnost, která klade důraz na omezené možnosti přírodních systémů a kritiku představy neomezeného růstu [1].
Planetární limity
Koncept „planetárních limitů“ představuje další krok ve vývoji myšlenky konečného prostředí. V roce 2009 přišla skupina vědců vedená Johanem Rockströmem s rámcem planetárních limitů, který identifikoval devět klíčových procesů, jež regulují stabilitu a odolnost Zemského systému. Mezi tyto procesy patří například změna klimatu, ztráta biodiverzity a okyselování oceánů. Vědci navrhli kvantitativní hranice pro každý z těchto procesů, jejichž překročení znamená riziko náhlých a potenciálně nevratných změn v životním prostředí.
Planetární limity poskytují jedno z nejkomplexnějších měřítek pro pozorování vzájemně propojených biofyzikálních systémů Země a jejich ekologických hranic. Tento rámec umožňuje přehledné pochopení, jak blízko se nacházíme k překročení jednotlivých limitů, a upozorňuje na oblasti, kde je nutná okamžitá akce, abychom zabránili narušení těchto základních procesů. Na rozdíl od dřívějších předpovědí Malthuse nebo simulací Římského klubu jde o měřitelné fenomény, které dnes probíhají v reálném čase a na nichž lze pozorovat konkrétní dopady lidské činnosti [1].
V roce 2023 vydal Potsdamský institut pro výzkum dopadů klimatu aktualizovanou zprávu Earth System Health Check (Zdravotní hodnocení systému Země). Tento výzkum zjistil, že šest z devíti planetárních limitů bylo již překročeno, což naznačuje, že lidské aktivity tlačí systém Země za jeho bezpečný provozní prostor. Tato zpráva klade důraz na naléhavou potřebu transformovat náš způsob nakládání se zdroji a řízení planetárních ekosystémů. Projekt Earth System Health Check si klade za cíl každoročně vydávat hodnocení stavu Země, což by mělo zvýšit transparentnost a povědomí o limitech, které ovlivňují zdraví naší planety [1].
Koncept planetárních limitů se stal významným přístupem, který nám pomáhá chápat ekologické limity na globální úrovni a vyzývá k přijetí konkrétních kroků pro ochranu kritických funkcí Zemského systému.
Ztvárněné (vykonstruované, vytvořené) prostředí: Jak naše představy utvářejí svět kolem nás
Koncept „ztvárněného prostředí“ nás vyzývá k zamyšlení nad tím, co vlastně považujeme za „přirozené prostředí“ a jak k jeho vnímání přispívají naše vlastní činy, technologie a společenské struktury. Ačkoli fyzikální, chemické a biologické vlastnosti planety určují podmínky pro život, to, co jako lidé označujeme za „přirozené prostředí“, je ve skutečnosti lidským konstruktem, závislým na našich historických zkušenostech, technologiích a politických bojích. Následující kapitoly zkoumají, jakým způsobem jsme si přirozené prostředí představili a jak jej naše představy ovlivňují.
Ztvárnění „přirozeného prostředí“
Představa „přirozeného prostředí“ není pouze objektivním popisem světa, ale spíše lidským konstruktem. Způsob, jakým prostředí vnímáme, je ovlivněn historickými a společenskými zkušenostmi a technologickými možnostmi, které nám umožňují přírodu nejen zkoumat, ale také upravovat podle našich představ. Například bez technologického pokroku v oblasti senzoriky a datového zpracování by pro nás klimatická změna nebyla ani čitelná, ani viditelná, a bez komunikačních sítí bychom o ní nemohli diskutovat na globální úrovni. Také samotné snahy o ochranu životního prostředí vznikají na základě kampaní, protikampaní a politických bojů – tedy prostřednictvím společenských procesů, které ovlivňují, jak přírodu vnímáme a jak ji chceme chránit.
Konstrukty, jako jsou „planetární limity“ nebo „donutová ekonomie“, jsou příklady takových přístupů, které by se neobešly bez veřejných přednášek, akademických studií a vystoupení v médiích. Tyto rámce ukazují, jak se prostředí stává ztvárněným, tedy formovaným podle našich představ. Jakékoli pojetí „prostředí“ je tak do značné míry ovlivněno procesy, které ho utvářejí – tedy rozvojem, obhajobou a komunikací daného konceptu.
Kapitalismus a organizace přírody
Podle historika a ekologa Jasona Moora kapitalismus nepoškodil přírodu ve smyslu její destrukce, ale spíše ji přetvořil tak, aby vyhovovala jeho vykořisťovatelským potřebám. Tento proces vyžadoval rozhodující krok: oddělit koncept „Přírody“ od společnosti, aby příroda mohla být vnímána jako objekt, který je možné ovládat a využívat. Moore uvádí: „Kapitalismus přežil ne tím, že přírodu zničil (ať už to znamená cokoli), ale prostřednictvím projektů, které nutí přírodu jako oikeios pracovat tvrději a tvrději – zdarma nebo za velmi nízkou cenu“ [1].
Tento pohled na kapitalismus nám připomíná, že kapitalismus není pouze ekonomickým nebo sociálním systémem, ale způsobem, jak organizovat přírodu. Kapitalismus vnímá přírodu jako vnější zdroj, který lze kvantifikovat a racionálně uspořádat tak, aby sloužil růstu, rozvoji nebo jinému „vyššímu“ dobru. Zatímco kapitál, věda a impérium formují „Přírodu“ jako vnější, kontrolovatelnou a redukovatelnou entitu, životní prostředí se neustále proměňuje, přizpůsobuje a odolává tomuto procesu. Moore označuje tento dynamický systém za „pavučinu života“, což je příroda jako celek – příroda s malým „p“, která nás obklopuje a do níž jsme neoddělitelně zapojeni [1].
Produkce prostředí: Koncepty a jejich důsledky
Současný stav „Přírody“ (kapitalistický koncept) a přírody (skutečný planetární základ života) můžeme chápat jako důsledek našeho ztvárnění, tedy zhmotnění představ o přírodě skrze společenské činy a struktury. Jinými slovy, tvoříme své prostředí nejen v konceptuální rovině, ale i ve hmatatelných důsledcích, které tyto koncepty přinášejí. Konstrukce jako „nekonečné prostředí“ nebo naopak „konečné prostředí“ nejsou jen abstraktní myšlenky, ale základní pilíře, které ovlivňují reálný svět a přístup, jaký k přírodě jako společnost máme.
Kritika nestačí: Potřeba praktických alternativ
Pouhé kritické zkoumání nebo analýza těchto konceptů nestačí k nahrazení škodlivých myšlenek a institucí. Pokud považujeme dnešní stav přírody za důsledek kapitalistického ztvárnění vykořisťovatelské představy o přírodě, je nezbytné nejen rozvíjet alternativní představy, ale také vytvářet praktické struktury a infrastruktury, které tyto nové představy zhmotňují a uvádějí do praxe.
Organizační teorie i reálné příklady ukazují, že to není jen teoreticky možné, ale je to i základní modus operandi všech organizací. Každá organizace bere při svém formování v potaz své prostředí. Tento akt „čtení“ prostředí je však vždy zároveň jeho interpretací, která zdůrazňuje některé charakteristiky a jiné naopak přehlíží. Navíc samotná existence určité charakteristiky závisí na tom, zda ji organizace konceptuálně rozpoznává. Nemohu například vzít v úvahu jev X, pokud nemám schopnost jej konceptuálně rozpoznat a pojmenovat.
Když organizace, utvářená na základě této interpretace prostředí, začne fungovat v praxi, nejen že realizuje sama sebe, ale také uvádí do existence představu, kterou o svém prostředí původně vytvořila. Použití tradičních modelů a logik vede k tomu, že tyto koncepce pokračují v existenci, zatímco aplikace nových modelů přispívá k utváření nových prostředí v reálném světě.
Závěr
Ztvárněné prostředí nám připomíná, že přírodu nepozorujeme objektivně, ale na základě našich historických, společenských a politických představ. Tento proces je dynamický a měnící se. Naše koncepce prostředí nejsou jen myšlenkami, ale i základem konkrétních činů a důsledků, které formují svět kolem nás. Vytváření udržitelných a respektujících přístupů k přírodě tedy znamená nejen rozvíjet nové myšlenky, ale také je uvádět do praxe – vytvořit alternativní struktury, které budou schopny utvářet nová prostředí a odpovídat na výzvy současného světa.
Závěr: Využití poznatků o konečnosti prostředí pro design informačních služeb
Poznatky o konečnosti a vyčerpatelnosti prostředí, které jsme prozkoumali, mají pro design informačních služeb zásadní význam. Přijetí reality omezených zdrojů a kritické provázanosti našeho působení s přírodou otevírá nové směry, jak přistupovat k návrhu služeb, které respektují ekologické i sociální hranice.
- Respekt k omezenému prostředí
Design informačních služeb může být díky těmto poznatkům ekologicky odpovědnější. Předpoklad nekonečného prostředí byl v kapitalistické historii chybně přijímán jako samozřejmost, což vedlo k modelům, které se nezajímaly o dopady na přírodu ani na společnost [1]. Moderní informační služby však mohou být navrženy tak, aby zohledňovaly konečnost přírodních zdrojů, například snižováním energetické náročnosti a optimalizací datového provozu, což může snížit jejich dopad na životní prostředí. - Zahrnutí sociálního a ekologického kontextu do designu
Při návrhu informačních služeb, které plní funkci sociálních a ekonomických výměn, bychom měli věnovat pozornost také tomu, jak tyto služby podporují ekologickou a společenskou stabilitu. Namísto přístupů, které ignorují kontexty, v nichž působí, je žádoucí zahrnout do designu i reflexi sociálních a ekologických habitatů, které služby zasahují. Udržitelný design služeb může uživatelům pomoci lépe chápat vzájemnou provázanost jejich aktivit s okolním prostředím. - Vliv designu na formování prostředí
Na rozdíl od přírodního habitatu jsou sociální a technologická prostředí, která tvoříme, vyjádřením našich vlastních představ a nápadů, a tím, jak je uskutečňujeme, přetváříme svět kolem nás [1]. Každá informační služba, která je navržena a realizována, nejenže slouží svému účelu, ale také formuje kulturní a sociální prostředí. Design informačních služeb, který respektuje ekologické a sociální limity, může přispět k novému, udržitelnému způsobu přemýšlení o prostředí a vzájemném propojení lidí a technologií. - Organizace služeb, které respektují konečné zdroje
Informační služby lze pojímat jako organizace, které tvarují nejen samotnou službu, ale také způsob, jakým uživatelé interagují s prostředím a zdroji. Design zaměřený na dlouhodobou udržitelnost a sociální přínos může zajistit, že služby nebudou pouze plnit aktuální potřeby, ale přispějí k dlouhodobé rovnováze mezi využíváním zdrojů a ekologickou stabilitou. Takové návrhy by měly v ideálním případě zohledňovat to, že naše činnost je vždy „akt čtení a interpretace prostředí“, které následně „přetváří“ svět kolem nás [1].
Tyto poznatky nám tedy připomínají, že design informačních služeb by neměl ignorovat hranice našeho prostředí, ale naopak je aktivně zohledňovat a respektovat. Pochopení konečnosti a provázanosti zdrojů nabízí nové perspektivy a inspirace pro design služeb, které jsou šetrné, efektivní a dlouhodobě přínosné pro uživatele i širší společnost.
Zdroje
- Mesarčík, P., & Zbiejczuk Suchá, L. (2024). DESB51 Business as Unusual [Přednášky a studijní materiály]. Masarykova univerzita.