Včera, 24. ledna 2025, jsem měl poprvé možnost vyzkoušet si formát prezentace Pecha Kucha na vlastní kůži. Stalo se tak v rámci semestrálního setkání oboru Design informačních služeb na Masarykově univerzitě.
Pecha Kucha (Peča kuča) je specifický prezentační styl: 20 slidů, každý z nich se promítá přesně 20 sekund. Celkem tedy máte 400 sekund na shrnutí svého tématu. Na první pohled jednoduché – vždyť je to jen něco málo přes šest minut! No dobře… skoro sedm. Jenže jak jsem brzy zjistil, 20 sekund je současně strašně málo i překvapivě hodně.
Výběr tématu: Emočně náročné rozhodnutí
Většina lidí si pro Pecha Kucha vybírá lehčí, zábavnější témata, která pobaví nebo informují nenásilnou formou. Já se ale rozhodl jinak – moje prezentace byla o podpůrných informačních službách pro lidi se schizofrenií a jejich blízké.
Mám k tomu osobní vztah – můj bratr žije se schizofrenií. Proto jsem jako úplně první slide zvolil fotografii nás dvou z dětství. V tu chvíli mi došlo, jak moc je pro mě tohle téma citlivé a jak těžké bude o něm mluvit objektivně a zároveň autenticky.
Dlouho jsem zvažoval, jestli se do toho vůbec pustit. Nakonec jsem si ale řekl: Proč ne? (Navíc v relativně bezpečném prostředí spolustudentů a lektorů.) Byla to příležitost přiblížit lidem důležitý problém a vyzkoušet si něco nového.
První potíže při přípravě
Pečlivá příprava se ukázala jako klíčová, ale i dost problematická. Rychle jsem zjistil, že 20 sekund na jeden slide je opravdu nevyzpytatelná doba – někdy zoufale krátká, jindy až nečekaně dlouhá.
Abych si ověřil, co všechno za těch 20 sekund zvládnu říct, odpočítával jsem si to stylem: „jedna-dvacet, dva-a-dvacet…“ Výsledek? Přibližně 2–3 slova za sekundu, což znamenalo, že každá věta musela být maximálně úsporná.
Začal jsem si psát kartičky s hlavními body ke každému slidu. Teoreticky skvělý plán, v praxi už méně – někdy jsem byl rychlejší, někdy pomalejší, a synchronizace mezi obrazovkou a mými poznámkami se stala malým chaosem.
A pak přišel den D. Byl jsem připraven? Ano i ne. A teď už nebylo cesty zpět.
Sprint na ostro: Adrenalin a podpora publika
Prezentace byla… totální sprint. Občas jsem se snažil dohnat čas, občas jsem měl sekundy k dobru. Nastavil jsem si automatické přechody mezi slidy, což mi pomohlo udržet tempo, ale znamenalo to i to, že jakmile se slide posunul, nebylo cesty zpět.
Co mě překvapilo? Lidé v publiku mě začali povzbuzovat! Bylo to zajímavé a vlastně strašně milé. Přestože jsem se cítil, jako kdybych běžel maraton, dodávalo mi to energii a pomohlo mi to dotáhnout prezentaci do konce.
A pak… konec. Zásek.
Automaticky jsem očekával, že hned nastoupí další prezentující (ve sprintu jsem měl pocit, ze automaticky předávám štafetový kolík dalšímu sprintérovi), a tak jsem úplně zapomněl vyzvat publikum k otázkám! Tohle byla velká lekce. V tu chvíli jsem si uvědomil, že i když prezentace končí, měl bych si nechat chvilku na komunikaci s diváky.
Reflexe a ponaučení
Ačkoli jsem měl během prezentace pocit, že občas ztrácím nit, reakce publika byly ve finále pozitivnější, než jsem čekal. Někteří spolužáci za mnou později přišli a říkali, že jim moje vystoupení přišlo silné a autentické. To mě utvrdilo v tom, že možná jsem vnímal nervozitu víc, než ji skutečně bylo vidět.
Tahle zkušenost mi ukázala několik věcí:
- Pecha Kucha vás donutí soustředit se na podstatu – žádné zbytečné řeči, žádné odbočky.
- Příprava je klíčová, ale i tak se musí člověk umět adaptovat.
- Reakce publika mohou být povzbudivé a je skvělé je vnímat.
- Každá chyba je vlastně užitečná lekce – příště si lépe ohlídám konec prezentace a dám prostor otázkám.
A co dál?
Jsem rád, že jsem si Pecha Kucha mohl vyzkoušet v rámci univerzitního setkání, kde panuje příjemná a bezpečná atmosféra mezi prima spolužáky. Studijní skupina je skvělým prostorem pro získávání zkušeností, a to i těch negativních – protože právě díky nim se učíme nejvíc.
A pokud dostanete šanci Pecha Kucha zkusit… jděte do toho! 😊